Janin den začíná brzy. Ve tři čtvrtě na sedm vyzvedne klientku u domovních dveří, aby ji doprovodila na cestu do školy. Jdou pěšky na nádraží a s pomocí asistentky najde klientka cestu i správný vlak. Po cestě společně skládají puzzle v tabletu a nakonec přestoupí na městský autobus, kde asistentka Jana nechá klientku na dopoledne ve škole (odpoledne ji pak vyzvedne kolegyně, cestou od dalšího klienta). Jana se poté vrací sama vlakem do Benešova a hned z nádraží spěchá do místní firmy. Setkává se tu s Františkem, klientem, který potřebuje pracovní asistenci. František nastoupil do firmy teprve nedávno a pracuje 3krát v týdnu jako uklízeč. Jana s ním vyzvedne mycí prostředky, připomenou si pracovní postup a Jana je celou dobu Františkovi poblíž. Pokud je to potřeba, poradí mu a ukáže, jak práci udělat podle zadání zaměstnavatele. Františkovi se daří, už brzy bude chodit do práce samostatně a s asistentkou se setká jen v případě, že bude potřebovat nějakou další podporu. Po skončení pracovní asistence má Jana krátkou pauzu na oběd a jde do kanceláře udělat zápis z asistencí (je nutné si s kolegyněmi předávat informace, aby klienti dostávali tu správnou podporu). Odpoledne na dveře zaťuká další klient. Jdou společně nakoupit potraviny na kurz vaření. Poté klient za pomoci asistentky vaří jídlo, které si sám vybral.  

Dny asistentů jsou velmi různorodé, naplánované podle potřeb klientů. Mohou začínat ve čtvrt na šest ráno, kdy se s klientem ze zapadlé vesničky nacvičuje cesta do školy a končit mohou vedením rekvalifikačního kurzu práce na počítači, který je od půl páté do půl osmé večer.

A jak to vidí samy asistentky? Zeptali jsme se, co asistentky na práci baví a proč si vybraly právě tohle povolání:

Přešla jsem z úplně jiného oboru, tahle práce mě baví – trávit čas s lidmi, pomáhat jim. Naše práce je pestrá. Snažíme se o to, aby lidé nebyli vyloučeni ze společnosti, aby žili normální život. Je to fajn.

Při nástupu na vysokou školu jsem říkala, že nebudu pracovat s lidmi s postižením, lákala mě jiná témata, třeba závislosti … Možná mi to připadalo atraktivnější, ale během školy jsem se v rámci praxí setkala s prací s lidmi s postižením a hrozně mě to chytlo.

Když jsem po škole nastoupila, první měsíce jsem myslela, že to nedám, bylo to obtížné… zajišťovat jednání s úřady, konzultace s opatrovníky, řešit náročnější úkoly spojené s poskytováním služby… bylo toho moc. Teď mi to nepřijde, už mám zkušenosti, hodně jsem se naučila. Myslím, že to dělám dobře a že jsme v týmu sladěné – to je pro klienta nejlepší, pak to krásně funguje. 

Těší mě, když vidím tu změnu. Někomu jsme asistovali denně, postupně se klient osamostatňoval a teď se k němu chodí jednou týdně. Probereme, co je potřeba, klient mi důvěřuje. Je to super práce, člověk za sebou vidí pokrok.